Počátky historie Teplic jsou spojeny s termálními prameny. Léčivé prameny v teplickém údolí byly známy již před přibližně 2000 lety, což dokládají archeologické nálezy římských mincí v Pravřídle a nálezy keltských mincí a šperků z počátku našeho letopočtu v Obřím prameni u Duchcova. Starý zvyk – známý z dob antického Řecka a Říma, projevovat dík léčivé síle minerálních vod vhozením mincí či jiných darů do pramene – přinesl potvrzení toho, že teplické prameny jsou jedny z nejdéle známých a intenzivně využívaných ve střední Evropě.

Historické zmínky z raného středověku hovoří o osídlení oblasti slovanským obyvatelstvem a založení benediktinského kláštera sv. Jana Křtitele z podnětu královny Judity.

V průběhu dalších století se využívání teplických pramenů stávalo účelnější a v souvislosti s tím docházelo také k rozšiřování města.

Významným obdobím pro Teplice se stává 16. století, kdy došlo k velkému rozvoji lázeňství. Vznikají první lázeňské budovy v okolí Pravřídla, přijíždějí významní hosté s početnými doprovody a lázeňský život je doplňován čilým společenským a kulturním ruchem. Teplice prožívají hospodářský vzestup a mění se z nepříliš významného městečka na centrum s výjimečnou klientelou.

 Od druhé poloviny 18. století jsou Teplice a teplické lázně spojovány s novou vrchností, rodem Clary – Aldringenů, která panství získala po zavraždění Viléma Vchynského a Albrechta z Valdštejna. Právě tento šlechtický rod se velmi zasloužil o rozvoj lázní a celého města. Lázně za jejich vedení získaly celosvětovou známost a evropskou proslulost. Stavěly se nové lázeňské budovy, rozšiřovaly se parky, do města se sjížděla výjimečná klientela, ať již panovníci – na podzim roku 1712 car Petr I., sasští kurfiřti, kteří krátce po skončení 30-ti leté války pokračovali ve svých pravidelných návštěvách, či význační vědci a filozofové – G.W.Leibnitz aj.

Zlatým věkem pro Teplice bylo období klasicismu. Po požáru v roce 1793, za vydatného přispění panovníků okolních zemí, jako důkazu jejich popularity, změnilo město svoji tvář. Byla postavena celá řada nových lázeňských budov a město spolu s lázněmi získalo skutečně reprezentativní charakter. Návštěvy osobností soudobého světa přitahovaly do lázní vznešenou společnost. Světovost lázní se tehdy měřila tím, kolik aristokracie do nich jezdilo a Teplice se opravdu stávaly „Salónem Evropy.“ Byly místem návštěv panovníků, např. švédského krále Gustava IV., císařovny Marie Louisy, pruského krále Bedřicha Viléma III. nebo holandského krále Ludvíka, bratra Napoleona. I postavy kulturního života přispěly k rozvoji Teplic. V roce 1812 se zde poprvé sešli Goethe a Beethoven. Beethoven tu napsal legendární dopisy „Nesmrtelné milence“. Oba bratři Humboldtové, jeden přírodovědec, druhý státník a kulturní činitel, dlouhodobě navštěvovali lázně.

V Teplicích se konala i mezinárodní jednání a nadále si zachovávaly svoji pověst evropského centra. Roku 1860 se zde sešel císař František Josef I. s pruským králem Vilémem, roku 1878 se v Teplicích léčil německý císař Vilém I. Přítomnost hlav států a jejich delegací nesmírně přispěla ke zvýšení popularity lázní. Průměrná roční návštěvnost se pohybovala kolem 5 – 6 tisíc návštěvníků a pobyty cizinců přinášely městu značné ekonomické výhody.

Významnou součástí města byl Šanov, jehož celkově klidnější prostředí lákalo více hostů nežli samotné Teplice. Také proto byla obě místa sloučena roku 1895 do jednoho správního celku Teplice – Šanov. Oproti jiným lázeňským městům měly Teplice přednost v tom, že v lázeňských domech bylo k dispozici i ubytování a léčba probíhala téměř nepřetržitě po celý rok. Tyto výhody, spolu s poměrně rozsáhlou škálou indikací chorob, činily Teplice přitažlivými, a to také pro svůj charakter a výjimečné hosty.

Počátky Dubí jako lázeňského místa spadají do roku 1860, kdy továrníkem Tschinkelem zde byla vystavěna první lázeňská budova „Dianina lázeň“. Základem léčení byly teplé, studené a parní koupele s jehličím a vodou z horského potoka. Ve městě byly v té době zřízeny lázeňské promenádní cesty, aleje, vyhlídky a restaurace. O necelých dvacet let později již v Dubí fungoval druhý nejstarší lázeňský ústav „Vodoléčebný ústav Doktora Brechera“, ve kterém se léčilo podle Priessnitzovy, Hahnovy a Kneippovy metody. Na koupele byla používána voda z pramene vyvěrajícího nad ústavem. Pro klienty lázní byly pořádány i koncerty a zábavné večery, které společně s dobrými léčebnými výsledky přispěly ke stále se zvyšující popularitě dubských lázní.

V období mezi dvěma světovými válkami byly Teplice velmi živé a společensky rušné město s vysokou úrovní služeb, atraktivními zábavními podniky a pestrou kulturní nabídkou. Zájem o léčebný pobyt kolísal, přestože lázeňská péče byla na dobré úrovni. K tradičním procedurám přibyly masážní střiky, uhličité termální koupele, rehabilitační tělocvik a elektroléčba.