Zlatý věk
Zlatým věkem pro Teplice bylo období klasicismu. Po požáru v roce 1793, za vydatného přispění panovníků okolních zemí, jako důkazu jejich popularity, změnilo město svoji tvář. Byla postavena celá řada nových lázeňských budov a město spolu s lázněmi získalo skutečně reprezentativní charakter. Návštěvy osobností soudobého světa přitahovaly do lázní vznešenou společnost. Světovost lázní se tehdy měřila tím, kolik aristokracie do nich jezdilo a Teplice se opravdu stávaly „Salónem Evropy.“ Byly místem návštěv panovníků, např. švédského krále Gustava IV., císařovny Marie Louisy, pruského krále Bedřicha Viléma III. nebo holandského krále Ludvíka, bratra Napoleona. I postavy kulturního života přispěly k rozvoji Teplic. V roce 1812 se zde poprvé sešli Goethe a Beethoven. Beethoven tu napsal legendární dopisy „Nesmrtelné milence“. Oba bratři Humboldtové, jeden přírodovědec, druhý státník a kulturní činitel, dlouhodobě navštěvovali lázně.
V Teplicích se konala i mezinárodní jednání a nadále si zachovávaly svoji pověst evropského centra. Roku 1860 se zde sešel císař František Josef I. s pruským králem Vilémem, roku 1878 se v Teplicích léčil německý císař Vilém I. Přítomnost hlav států a jejich delegací nesmírně přispěla ke zvýšení popularity lázní. Průměrná roční návštěvnost se pohybovala kolem 5 – 6 tisíc návštěvníků a pobyty cizinců přinášely městu značné ekonomické výhody.
Významnou součástí města byl Šanov, jehož celkově klidnější prostředí lákalo více hostů nežli samotné Teplice. Také proto byla obě místa sloučena roku 1895 do jednoho správního celku Teplice – Šanov. Oproti jiným lázeňským městům měly Teplice přednost v tom, že v lázeňských domech bylo k dispozici i ubytování a léčba probíhala téměř nepřetržitě po celý rok. Tyto výhody, spolu s poměrně rozsáhlou škálou indikací chorob, činily Teplice přitažlivými, a to také pro svůj charakter a výjimečné hosty.
Počátky Dubí jako lázeňského místa spadají do roku 1860, kdy továrníkem Tschinkelem zde byla vystavěna první lázeňská budova „Dianina lázeň“. Základem léčení byly teplé, studené a parní koupele s jehličím a vodou z horského potoka. Ve městě byly v té době zřízeny lázeňské promenádní cesty, aleje, vyhlídky a restaurace. O necelých dvacet let později již v Dubí fungoval druhý nejstarší lázeňský ústav „Vodoléčebný ústav Doktora Brechera“, ve kterém se léčilo podle Priessnitzovy, Hahnovy a Kneippovy metody. Na koupele byla používána voda z pramene vyvěrajícího nad ústavem. Pro klienty lázní byly pořádány i koncerty a zábavné večery, které společně s dobrými léčebnými výsledky přispěly ke stále se zvyšující popularitě dubských lázní.
V období mezi dvěma světovými válkami byly Teplice velmi živé a společensky rušné město s vysokou úrovní služeb, atraktivními zábavními podniky a pestrou kulturní nabídkou. Zájem o léčebný pobyt kolísal, přestože lázeňská péče byla na dobré úrovni. K tradičním procedurám přibyly masážní střiky, uhličité termální koupele, rehabilitační tělocvik a elektroléčba.
