Teplická NEJ

S Teplicemi se pojí řada NEJ. Jsou to nejen nejstarší lázně ve střední Evropě, působil zde nejkulturnější primátor a na Zámeckém náměstí najdete nejvyšší dílo Matyáše Bernarda Brauna. To není ani zdaleka vše, z publikace Teplická NEJ od Magdy Barabášová a Jakuba Mráčka jsme pro vás vybrali několik dalších. Tak směle do toho, je to vážně moc zajímavé čtení.

Nejslavnější odrůda růží

Jméno Rudolfa Geschwinda (1829 – 1910) je spojeno s růžemi. Vyšlechtil jich více než 130; jeho kniha „Die Hybridation und Sämlingszucht der Rosen” (Hybridizace a sadba růží) dodnes platí za zásadní dílo oboru.

V roce 1897 uvedl Geschwind na trh novou odrůdu růží vzniklou křížením odrůd Bourbon, China a Tea. Silně voňavou květinu věnoval Teplicím a pojmenoval ji Gruss an Teplitz (Pozdrav Teplicím). Ta se v roce 2010 jako jediná ze všech Geschwindem vyšlechtěných odrůd dostala do světové síně slávy.

Odrůda Pozdrav Teplicím fungovala jako všeobecně známá značka – podobně, jako Karlovy Vary mají třeba becherovku. Růže se dávala třeba na pohlednice, jak se konečně mohou všichni majitelé knihy Antonína Vengrynského Srdečné pozdravy z Teplic přesvědčit hned na titulní straně.

Růže se z města časem vytratila. Teplický zahradní architekt Jan Šesták to tak ale nechtěl nechat: Před lety inicioval rekonstrukci rosaria před bývalou kolonádou za divadlem a zároveň nechal Pozdrav Teplicím namnožit ve světové databance královny květin. Roku 2017 se tedy slavná růže vrací do města, kterému byla věnována.

Největší orchestr v kraji

Na dobrou muziku bylo do 18. století třeba vyrazit do kostela, opery či divadla. Rozvoj občanských práv, svobodného podnikání a stále sebevědomějších měšťanů vedl na prahu 19. století ke vzniku nové podoby orchestrů.

Po Berlínu nebo Paříži tak logicky první moderní symfonická tělesa vznikala v lázních. Právě tady se setkávala tehdejší smetánka, právě tady bylo třeba stále rozmazlenější hosty na něco nalákat. V Mariánských Lázních zřídili orchestr roku 1821, v Karlových Varech roku 1835 a v Teplicích o pouhé 3 roky později. České orchestry vznikaly mimo lázeňská města o padesát až sto let později.

Severočeská filharmonie Teplice si charakter lázeňského orchestru uchovává dodnes – k programovým stálicím patří letní promenádní koncerty v šanovské Mušli i účast na zahájení lázeňské sezóny. Vedle toho filharmonie pečuje také o hudebního genia loci, kterého tu zanechali skladatelé navštěvující Teplice hlavně v první polovině 19. století. Vedle Ference Liszta, Richarda Wagnera nebo Fryderyka Chopina tu stopu zanechal také Ludwig van Beethoven, který zde snad psal Sedmou, Osmou i črty k deváté symfonii. Není proto divu, že město pořádá festival nesoucí jméno tohoto bouřliváka a hudebního génia, který strávil v Teplicích 3 měsíce jako lázeňský host.

Nejzdatnější cestovatel

Humboldt se narodil roku 1769, na vrcholu osvícenství, a věřil v sílu rozumu a nutnost poznání. Od studentských let neúnavně experimentoval, cestoval, sbíral a psal. Zápisky z jeho cest se po léta řadily mezi nejžádanější knihy. Procestoval Jižní Ameriku, objevil řadu nových druhů (tučňáka Humboldtova), zmapoval obrovská území. Rozvinul tradiční vědy i nové disciplíny, jakými v té době byla třeba chemie, klimatologie nebo vulkanologie. Výčet zásluh titána vědy by byl neúnosně dlouhý.

Humboldt během svého života zavítal šestnáctkrát do Čech, nejčastěji kvůli Českému středohoří. Pro výpravy do terénu mu byly Teplice výtečnou základnou. Cestovatel byl již za svého života ikonou, která přitahovala pozornost honorace. V roce 1813 doprovázel pruského císaře Fridricha Viléma III. do Teplic a o šest let později i během výstupu na Milešovku. V Teplicích pobýval zejména mezi lety 1827 a 1839.

Alexandr von Humboldt se zasloužil nejen o prozkoumání Středohoří, ale též o popularitu teplických lázní. Vysloužil si tak nejen pamětní desku, ale v roce 1869 (10 let po své smrti) též pojmenování parku mezi ulicemi U Kamenných lázní a U Hadích lázní. Název byl však hned v roce 1945 odstraněn jako příliš německý. Prostor s petanquovým hřištěm tak dnes žádné jméno nenese.

Nejkonfliktnější procházka

Kníže básníků, Johann Wolfgang von Goethe, prožil v Teplicích jedno z mnoha milostných vzplanutí i neuskutečněnou premiéru vlastní divadelní hry. Ludwig van Beethoven si přijel do lázní léčit svou hluchotu, ale víc než zdraví ho trápila jeho „nesmrtelná milenka“, dlící jen o kus dál v Karlových Varech. Přestože si tihle dva neměli moc co říct, vzešla z jejich prvního setkání nejkonfliktnější procházka, kterou Teplice zažily. Anebo přesněji: Vzešla z něho legenda o konfliktu a povahách obou dvou velikánů.

Tvář největšího německého skladatele i básníka zná téměř každý: Zatímco Beethoven je zobrazován jako nerudný protiva, Goethe působí jako milius. Výraz v obličeji tak utváří naši představu o charakteru jednoho i druhého. Byl ale Ludwig bouřlivák a Johann servilní vlezdoprdelka doopravdy? A pokud ne, kde se tato interpretace vzala?

Pravděpodobně za ní stojí Bettina von Arnim, ta, která se v Teplicích nechala v roce 1810 Goethem svádět. Vztah nakonec dopadl jinak, než si cílevědomá žena přála. Mohl by to být motiv pro pomstu? Proč ne: Bettina k tomu měla ideální podmínky. Dopisovala si s honorací celé Evropy, a tak si mohla být téměř jista, že se historky z jejích dopisů brzy dostanou na veřejnost.

Roku 1832, tedy krátce po Goethově úmrtí, líčila Bettina svému příteli příběh z prvního setkání obou umělců v Teplicích v červnu 1812. Sám Beethoven jí prý psal, jak si s básníkem vykračoval zámeckou zahradou, když tu se proti nim objevila císařovna se suitou. Goethe přestal vnímat, ustoupil a zdaleka se klaněl. Beethoven prý prošel středem průvodu bez pozdravu a společníkovi pak vynadal.

Legenda se ujala, o další půlstoletí později ji navíc zvěčnil Carl Röhlinga rytinou Incident v Teplicích. Bettina tak určila, jak budou oba velikány příští generace vnímat.

Nejlepší architektura roku 1989

Když architekt dostane Perretovu cenu, je to podobné, jako kdyby režisér získal Oscara. Jde o vrchol, kterého se špatně dosahuje znovu. Karel Hubáček naštěstí není autorem jednoho díla. Liberecký vysílač a hotel na Ještědu je sice chef-d’œuvre; jeho autor však dokázal vytvářet i další inovativní  díla. Jedním z nich, oceněným v roce 1989 hlavní cenou na světovém bienále Interarch v Sofii, je teplický Dům kultury.

Hubáček nebyl v tuhé normalizaci režimu dvakrát po chuti. Na projekci ambiciózní stavby se tak oficiálně nesměl podílet; výstavby v letech 1977 až 1986 se účastnil jen jako autorský dozor. I tak můžeme číst jeho rukopis: Úsporný výraz, spolupráce s výtvarníky, dokonalé podřízení funkci (v tomto případě vyladěné akustice koncertního sálu).

Hubáčkův ateliér SIAL zanechal v lázeňském městě výraznější stopu než jen koncertní halu a kino. Vedle sídliště Šanov II, kde i po desetiletí je znát promyšlený urbanistický koncept, navrhli liberečtí inženýři prostor bývalého židovského ghetta, dnes Mírového náměstí.

V Teplicích, které jsou na moderní architekturu spíše chudé, je Dům kultury výjimečným mementem: I s moderními prostředky a moderním způsobem jde kvalitně, invenčně a esteticky stavět.

Nejúspěšnější hollywoodský producent

Když se na počátku 20. století naplno rozjel filmový šoubyznys, vycítil novinář Julius Kohner velkou příležitost. Založil vlastní časopis Internationale Filmschau a zároveň otevřel v Teplicích vlastní kino. Netušil, že dvěma z jeho tří synů to nasměruje život a že tak zakládá jednu z důležitých dynastií v dějinách filmu.

Starší z jeho synů, Paul Kohner, se narodil roku 1902. V osmnácti ho otec kvůli vlastnímu zranění vyslal do Karlových Varů, aby tam vedl rozhovor se zakladatelem studia Universal Motion Picture Carlem Leammlem. Byznysmen byl mladíkem natolik nadšen, že mu okamžitě nabídl místo. Paul se přesunul do Berlína, kde vedl evropskou pobočku firmy. Ve 20. a 30. letech produkoval řadu kultovních filmů, mezi nimi španělskou verzi Draculy nebo S.O.S. Ledovec s Leni Riefenstahlovou.

Práce na Draculovi mu přinesla také osudový vztah: Sňatek s mexickou děvou Lupitou Tovar Kohner uzavřel v roce 1932 v teplické synagoze.

Kohner brzy rozpoznal, že jako Žid nebude v Evropě vítán. Před druhou světovou válkou se proto přesunul do Spojených států a v rámci své profese filmového producenta se snažil pomáhat umělcům prchajícím před Hitlerem. Jím založený European Film Fund pomohl E. M. Remarquovi nebo Bertoldu Brechtovi.

Až do své smrti v březnu 1988 produkoval filmy takovým hvězdám, jako byli  Marlene Dietrich, Greta Garbo, Henry Fonda nebo Ingmar Bergman.

Ingmar Bergman o Kohnerovi řekl, že jeho život je historií filmu. Historií, která začala před sto lety v Teplicích.

 

 

 

Nejrychleji rostoucí děti

Ten moment v Dobré Vodě si MUDr. Jan Ševčík dodnes přesně pamatuje, byť od něj uplynulo téměř 50 let. Asistentky Státního zdravotního ústavu mu právě dovezly čerstvé výsledky krevních rozborů několika desítek dětí, které v tamním zařízení trávily jedenáctý den „školy v přírodě“. „Poprvé jsem u nich viděl normální červené krvinky v dostatečném počtu a s dostatečnou koncentrací hemoglobinu,“ vzpomíná dnes Dr. Ševčík, doyen zdejší hygieny, který spolu s kolegy bez nadsázky zachránil zdraví několika tisíc dětí narozených v šedesátých až osmdesátých letech 20. století.

Jakmile totiž děti odjely z kraje zamořeného vysokými koncentracemi jedovatého oxidu siřičitého, okamžitě jejich krevní dřeň začala produkovat normální krvinky. Spolupráce s pražskými lékaři skutečně vedla k osvícenému rozhodnutí Rázlovy vlády č. 111/1969: Na program škol v přírodě a lepší výživu byla okresům Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem (a částečně Děčín, Louny, Litoměřice) poskytnuta štědrá dotace. Děti tak mohly vyjíždět dvakrát ročně.

Vedle vynálezu “škol v přírodě” se tým hygieniků a lékařů zasadil i o hodnotnou stravu. Dětem často chyběl i vitamín C. Hygiena proto hledala cesty, jak chybějící složky potravy dětem plošně doplnit. Tak vznikly legendární školní svačiny v podobě jogurtu s ovocnou marmeládou. Jen v teplickém okrese šlo o 17 tisíc kusů den co den, ve všech dotčených okresech v kraji pak více než 70 tisíc. Svůj efekt ale opatření mělo: Zatímco na začátku školního roku 1969/1970 měřily severočeské děti o 12 centimetrů pod celostátním průměrem, o tři měsíce později střední hodnotu dokonce předehnaly.

V roce 1987 Školský úřad Teplice dokončil stavbu velkokapacitního areálu ve Světlé nad Sázavou. Svačinky zůstaly do začátku 90. let, školy v přírodě do konce 90. let, prakticky do zrušení okresních úřadů.

První telefonní linka

Psal se rok 1881 a okres Teplice disponoval největším parním výkonem v celé zemi. Průmyslové srdce monarchie tepalo právě tady; sem plynul kapitál německých, rakouských i anglických bank. Mezi 77 hnědouhelnými doly tehdejšího revíru byste ale našli jen jediný povrchový velkolom, tedy důl rozsahu a způsobu těžby, jaký známe ze stejné oblasti dnes. Šlo o provoz Richarda Hartmanna mezi Ledvicemi a Chotějovicemi, kde se uhlí těžilo od roku 1869.

Hartmann byl průmyslník ze Saské Kamenice (Chemnitz), kde jeho strojírenská firma vyráběla lokomotivy. Konjunktura, kterou přinesla průmyslová revoluce, mu umožnila investovat do technologických novinek. Jednou z nich byl i zázrak z Ameriky – telefon.

Hartmann nechal telefonicky spojit ledvický důl s dva kilometry vzdálenou správní budovou firmy v Duchcově. Vytvořil tak první telefonní linku v českých zemích. O tři roky později (1884) podnikatel nechal jako první svůj důl elektricky osvítit.

K Teplicím se váže ještě jedno telefonní prvenství, byť sdílené s Ústím nad Labem. Mezi přístavem a lázeňským městem byla totiž v roce 1888 zavedena nejstarší meziměstská telefonní linka.

Nejvýnosnější železnice monarchie

Tepličtí rodáci si při cestě vlakem do jiného (podobně velkého nebo i většího) města nemohou nevšimnout, že ve srovnání s ostatními je budova teplického hlavního nádraží mimořádně majestátní. Podobně nápadný je rozdíl v hustotě vlakových tratí v okolí Teplic a ve zbytku země.  Není to náhoda – příčinou mimořádného rozvoje železničního podnikání je totiž těžba uhlí.

Dr. Stradal, vážená osobnost, podnikatel a také městský radní, měl na byznys vynikající čich. Pochopil, že ruční těžba uhlí pro lokální trh, která v té době patřila v pánvi pod Krušnými horami k málo významným investicím, má velký potenciál za jediné podmínky: Pokud bude k dispozici železnice, po které by bylo možné uhlím sytit hladový saský trh. Poté, co se monarchie neměla ke stavbě navrhované dráhy, založil  Stradal Ústecko-teplickou dráhu a i přes odpor lázeňské komise stavbu rozjel sám.

První vlak po trati mezi Teplicemi a Ústím vyrazil 20. května 1858. Během prvních šesti měsíců provozu společnost přepravila 135 tisíc cestujících a 107 tisíc tun nákladu, převážně uhlí. To se v ústeckém přístavu překládalo na loď a po Labi putovalo do Německa.

Stradalova společnost byla nejvýnosnější železniční firmou Rakouska-Uherska. Koncem 19. století ročně přepravila 87 tisíc tun uhlí. Umožnila tak povrchovou těžbu v rozsahu, jaký známe dnes. A zároveň z tohoto podnikání výrazně profitovala. Železnice a uhlí pomohly Teplicku k největšímu výkonu parních kotlů v celém císařství.